Když Duch Svatý pohladí

Těžký den nebo zrovná už v pořadí druhý v tomto týdnu? Už mi to nevadí. Ale byl to opravdu boj se nehněvat, když mi přišli do cesty včera psychotesty a dneska v práci těch povinností se taky nakupilo. Z psychotestů jsem byl celkem špatně naladěný nebo spíše smutný a celkově rozhozený a z té spousty práce jsem byl rozhozený, že jsem nevěděl kam dřív. Naštěstí mě napadlo se na to všechno vykašlat a udělat si krásné odpoledne. Po krátké návštěvě v BuB  mě napadlo vydat se cestou přes kopec sv. Antonína. Krásné poutní místo s malou kaplí a polním oltářem.

Antonínek jsem míval vždycky rád a vždycky na mě působil tak zvláštním, uklidňujícím dojmem. A dneska se to potvrdilo. Přijel jsem tam a byl krásný slunečný den. Nebo už spíše krásný slunečný podvečer. Byl jsem v tom rozpoložení které jsem si přivezl s sebou, pořád nesvůj z těch různých zážitků a prožitků, víkendu a psychotestů atd. Prošel jsem se kolem kaple a šel jsem k polnímu oltáři, kde jsem si sedl a podíval se na kapli a u ní na tu krásnou sochu sv. Antonína. Je to můj biřmovací patron a tak jsem zvyklý ho sem chodit "otravovat" když je mi těžko. Modlil jsem se a prosil o naplnění Duchem Svatým, o naplnění jeho dary, abych mohl skrze ně pomáhat druhým a šířit tak Boha ve světě. Najednou jsem zavřel oči a snažil jsem se naslouchat, jestli mi Pán něco neříká. A ono nic. Tak jsem nechal oči zavřené a mluvil jsem zas chvilku já. A v tom se to stalo. Začal pofukovat větřík a na tváři jsem cítil jako by mě někdo hladil. Byl to velmi krásný pocit a naplnil mě radostí a pokojem. Naráz jsem měl takovou chuť do života jak už dlouho ne.

Pane díky ti za toto krásné poutní místo, kde se k tobě mohu utíkat, když je mi úzko. Díky za tento krásný den, který jsi mi dal a díky za tvé pohlazení nejenom na tváři, ale hlavně na duši.