Byl to už rok, kdy pan kaplan přišel do farnosti a tehdy se stalo něco, co opravdu nečekal. Třeba podotknout, že se za ten rok změnil, jeho neúspěchy ho posunuli do nového úhlu pohledu a dokonce se změnil natolik, že ho i hospodyně, která ho dříve…
Večer seděl pan farář u večeře a povídá kuchařce: „Tak mi volali, že ten pohřeb moc nedopadl. Pan kaplan se dal do velkého chvalozpěvu na nebožtíka a nic si o něm nezjistil, ale to se v jeho mladých letech může stát. No a kde je vlastně tak dlouho?“…
Nešlo to panu kaplanovi z mysli, že ho ta babizna seřvala. „To je toho, tak jsem ráno nestihl breviář před snídaní a už je z toho třetí světová. Farář je líný jet na pohřeb, tak musím já a kdy mám mezi tím stíhat ty spolča a to co tady chci zavést?…
První odpočinkový den utekl jako voda a již tu byl den druhý. „Dobré ráno.“ zdravil pan kaplan ještě se zalepenýma očima, když přišel ráno k snídani. Pan farář dělal, že si toho nevšimnul, i když mu to vadilo a zdvořile odpověděl: „No dobré ráno…
I vyslechl laskavě biskup nejponíženější prosbu a poslal našemu mladému perspektivnímu faráři k ruce kaplana, kterému už sice neteklo mléko po bradě, ale ještě si nesl s sebou ze semináře takový ten novokněžský, jak to říct, aktivistický průjem.…
Žil byl v jedné malé moravské vesnici na staré faře jeden mladý perspektivní farář. Měl pět a osmdesát let, třicet sedm farností a občas chuť se na všechno vykašlat. A jak to bylo dál? No možná to nebyla ani tak malá farnost, jako spíše mysl…
To si člověk tak sedí a naráz ho posedne múza on píše. Tak i já jsem sedl a psal a nabízím vám to k nahlédnutí. Tato série příběhů vznikla ve dvou dnech jako celek a to původně jako scénka na mikulášskou besídku, která se ovšem nebude hrát. Rozhodl…