Část poslední: Krásné vystřízlivění

Byl to už rok, kdy pan kaplan přišel do farnosti a tehdy se stalo něco, co opravdu nečekal. Třeba podotknout, že se za ten rok změnil, jeho neúspěchy ho posunuli do nového úhlu pohledu a dokonce se změnil natolik, že ho i hospodyně, která ho dříve nemohla ani cítit začala mít ráda. „Velebný pane?“ zněl hlas hospodyně celou farou. „Už jdu. Momentíček.“ volal ze svého pokoje kaplan a už běžel po schodech dolů do kuchyně. Tam ho čekalo překvapení. „Tak už je to právě rok,“ řekl farář, „ kdy jste poprvé překročil práh této fary. Moc jsem rád, že jsem dostal pomocníka a doufám, že jste tu s námi rád. A proto jsme si pro vás připravili takovou večeři na oslavu.“ To se ví, že to nečekal a že ho to dojalo až natolik, že nebyl schopen promluvit slova a do očí mu vstoupily slzy. Ale byly to slzy radosti a dojetí. Dokázal jen poznamenat: „Jé. Tak to jste mě opravdu překvapili. To bych opravdu nečekal a popravdě si to ani nezasloužím. Nevím co dojetím říct.“ Nemohla by to být ovšem farská hospodyně, kdyby hned neměla řešení a tak řekla: „Tak nic neříkejte a sedejte k večeři, ať to nevychladne.“ A tak všichni zasedli a po modlitbě se pustili do svíčkové, kterou měl pan kaplan ze všech nejraději. Po večeři si otevřeli láhev mešního a pan farář se zeptal kaplana: „Tak jak hodnotíte svůj první rok zde s námi?“ „Víte, pane faráři,“ odpověděl kaplan, „nejprve když jsem sem přišel, byl jsem zděšen ze stavu farností, myslel jsem si, jak to všechno bude super, jak budu zakládat společenství, pastoračně rozvíjet mládež, aktivně zapojovat důchodce a jak to všechno bude fajn. A hlavně, jak vám vytřu zrak!“ Pan farář se tomu pousmál a se srdečností jemu vlastní povídá: „No milý příteli, já jsem to věděl. Taky jsem byl mlád s ideály a iluzemi. Ale zdá se, že jste už pochopil, že není třeba při takovém počtu farností mít v každé všechno a všechno ideální a dokonalé, ale že je v první řadě potřeba mít lidi rád a tuto lásku jim projevovat s ochotou a najít si na lidi čas a naslouchat jim. Dnes už lidé nepotřebují poučovat, ale chtějí, aby jim bylo nasloucháno. Ale věřil byste mi, kdybych vám to řekl den po vašem příchodu? Asi stěží!“

A tak se z  kaplanského průjmu mládí a nezkušenosti vyléčil pan kaplan a stal se z něj mladý perspektivní kněz, který už dnes spravuje, sám, svých osm farností, a protože dbá hlavně na modlitbu a lásku k bližním, tak se mu daří a jeho farnosti vzkvétají.

A to je KONEC přátelé!